A je naše

Po bulíčkovi jsem toužila už dlouho, ale holt nato nikdy nebyl ten správný čas. Druhé psa jsem chtěla zase Caníka, ale tentokrát už s PP, krásného, zdravého pořádného psa. Né, že by Garpík takový nebyl, ale své mouchy má :) Jenže pes samec by prostě asi nedělal dobrotu, přesto, že jsem byla přesvědčená, že výchovou a usměrňováním by to "nějak" šlo. Jenže to "nějak" sem prostě nemohla překousnout.

Takže když to nemohl být Caní kluk, tak jsem si řekla, co třeba bulíčková holčička. Pes tak akorát co do velikosti a silou a kuráží se Garpíkovi může rovnat a nebudu se bát, že jí rozmačká a rozšlape. Také jsem si říkala, že by bylo lepší trošku starší štěňátko, větší a pohyblivější, aby si s tím nášim nemotorou už mohlo trošku hrát.

Pár týdnů jsem si pohrávala s touto myšlenkou a začala se mi líbit čím dál víc. Pořát jsem zvažovala pro a proti a pořát mi vycházeli nějaké problémy. A tak jsem si jen tak brouzdala na internetu a kochala se různýma pesanama a štěníkama.

21. 12 večer jsem si ale řekla, že nato nebude nikdy vhodná doba a že do toho prostě skočíme a bude. Chvilku jsem vybírala a našla super holčičku, která naprosto vyhovovala všem požadavkům, které jsem měla. Zavolala jsem do stanice Lestell a zeptala se, zda je holčička Angelina ještě volná. Po výměně pár telefonátů a mailů bylo rozhodnuto a 23. 12 ráno jsme pro ní frčeli za Plzeň - Heřmanova Huť.

Angelina byla ještě mnohem hezčí a úžasnější, než jsem si představovala a hned jsem se do ní zamilovala. Vyřidili jsme všechny formality a byla jen moje. A čekalo nás to nejobávanější - seznámení s Garpíkem. Angi nic netušící v autě vesele poskakovala a  pochrupávala.

Dorazili jsme domu, moje ségra vzala Angi před dům na plácek a já došla domů pro Garpa. Ten mě nadšeně očuchával, tak to vypadalo nadějně. Vyšli jsme ven a Angi hned jak ho zahlédla začala vztekle vrčet - chudinka se bála té mé "malé obludky". To Garpa naštvalo a začal vrčet taky, protože tohle si on líbit nenechá. No chvilku na sebe bručeli, až se mi podařilo Garpa uklidnit a "nacpat" mu Angi pod čenich, aby zjistil, že je to hodná holčička. Pak už Garpík vrcasil ocasem a kňuček a Angi se pak taky nechala ukecat.

Vzali jsme je oba domu a byla z toho  velká láska. Začali spolu lumpačit, honili se a řádili. Angi si Garpa omotala kolem packy raz, dva. Hrozně se škádlej, Garp padne na záda a ta malá dračice  ho škube za uši, tahá za tváře, ohryzává mu tlamu a on jen bručí a snaží se jí setřást tlapama...Když už to hodně přehání tak jí sklepe, trochu jí zalehne, nebo chňapne za krk a uklidňuje jí. Jenže jak povolí, pustí se do něj znova, že je to prý super hra.

Jsou to prostě raráškové. Zatím nenastal žádný velký problém. I s jídlem je to v pořádku a Garp nežárlí, že Angi dostává častěji (on dostane vždy aspoň pamlsek a pak "dojede" misku). Doufám, že jim to vydrží a budou z  nich supr parťáci.