Zajíčci se neloví aneb učíme se přivolání

Akční rádius

Samostatnou kapitolou výcviku bylo přivolání. To mu opravdu nešlo, honil zajíce, hledal hnusné mršiny, které žral, nenechal se chytit ani odvolat. Když našel nějakou ňamku, utíkal s ní rychle pryč, hlídal si, jak jsem od něj daleko, aby zase popoběhl a stihl vše sníst. Nepodařilo se mi ho odchytit, dokud to nesežral. Dostal tedy stopovačku a tentokrát jsem byla odhodlaná, že toto prostě musí přestat a že se to naučí. Dala jsem si hodně práce s odnaučováním lovení zvěře, protože nekonečné čekání, až se z honu vrátí, mě velmi trápilo. Sice byl obvykle zpět do 10 minut, ale občas i půl hodiny…Takže ze začátku jsem ho vodila na stopovačce a když vystartoval, tak dostal škubanec, že popoletěl (občas i já, když vystartoval v nevhodný okamžik, nebo když jsem si chytře stoupla do zamotané šňůry). Jenže to moc nefungovalo, proto jsem se snažila nejdříve zmenšit jeho akční rádius.

 Takže vždy v ruce pamlsek a často měnit směry…jak popoběhl víc jak cca 50 metrů ode mě, šla jsem na druhou stranu (v bez-zaječím prostoru jsem takto chodila třeba hodinu… pak třeba zalehla do trávy, schovala se za strom, utíkala pryč…. a brzy jsem ho svým nevypočitatelným chováním začala nudit. Nebavilo ho si pro mě stále chodit, nebo se kvůli mně vracet a pochopil, že když chodí moc napřed, tak se vlastně zdržuje. Navíc zjistil, že když se motá kolem mě, dostává „zadarmo“  mňamky, a načuchá si také, co potřebuje. Takže to byl první krok.

 Fuj, to se nepapá

No a dále ty mršiny. Ty se docela zvládli se stopovačkou. Když zalehl a žral „chuťovky“ stačilo se v klidu přiblížit do vzdálenosti stopovačky a přišlápnout…popř. doběhnout konec stopovačky (což často mělo za následek moje totální vyčerpání). Pak ho odchytit, seřvat a vyrvat mu to nekompromisně z držky – popř. z krku (a nepozvracet se z toho, když taháte již uzrálé mršiny).

 Zajíček je kamarád

Poslední zbyli zajíčci a jiná zajímavá zvěř. Pokud byl kousek dál odemě, tak vždy vystartoval. Takže jsem na něj volala, a honila ho po lukách (samozřejmě moje běhací schopnosti byli velmi omezené, proto jsem spíše dělala, že ho honím :) Poté, co se začal vracet, jsem mu šla naštvaně naproti (ale už ho nepřivolávala), on se stejně vždy po cestě někde začuchal.  Pak jsem opravdu naštvaně na něj křičela (že to se teda nedělá) a on obvykle zalehnu, když viděl, že se na něj ta šílená panička řítí (asi abych si neuhnala nějakou chorobu) Dostal vynadáno, že nepřišel na přivolání a  připla jsem ho na krátké vodítko a stále mu hubovala. Dokud se cítil provinile, tak jsem ho zas odepla, dala volno a hned přivolala - nato on vždy nadšeně přiběhnul a byl pochválen. Takto párkrát za sebou, aby si vštípil, že na přivolání se chodit musí.

Postupně se jeho útěky rekukovali, stále však vyběhl na 1 zajíce z deseti s tím, že když jsem hodně řvala a běžela proti němu, tak toho po chvilce nechal.  Při učení mršin pochopil, že jsem ženská bláznivá, která když si něco umane, udělá proto cokoliv, takže honění zvěře pomalu a postupně vzdával. Důležité bylo ho nikdy nenechat utéct, resp. nepřivolávat, kdy už se vracel (to pak musel být pochválen, pokud se vrátil i po 10 min...protože když ho stále volám a on přijde, je to správně - ikdyž pozdě). Proto jsem ho pak nepřivolávala a šla ho rovnou honit, aby mohl dostat za vyučenou.

Bylo to opravu hodně práce, ale stálo to zato. nyní mu zajíc, srnečka či bažant může vyběhnout před nosem a on ani nemrkne. Jsem na nás opravdu pyšná :)